Operace

15. února 2008 v 15:28 | fijalka |  mdlého ducha
Onehdá sem si řekla dost bylo trápení a vypravila sem se do blízký nemocnice na operaci. Samotný přijímání trvalo půl dne, kdy naše zdravíchtivá náhodně sešlá partička ve společenský místnosti na chirurgii čekala a čekala...

Po pár dnech: byla neděle. Je mi mě uplně líto, když se vidim, jak sedim v ten večer u Jany doma, v igelitce pyžámko, pantofle a kartáček na zuby. Vodku sem odmítla.
V pondělí přišla doktorka a tlustou fixou mi obkreslila žíly na levý noze. Bála sem se pak, aby se to dílo nesmazalo nebo neobtisklo jinam a doktoři neřízli vedle, zvlášť když sem pořád ležela na místě a akutní případy a slepáky odsouvaly můj výkon kamsi v dál. V 17h končila operační šichta, tak sem se už začala strachovat. Pozdě odpoledne už sem se přes zákazy jídla a pití aspoň napila. Pak mi oznámili, že mě zaříznou až další den. Zákaz jídla a pití nanovo.
Na vedlejší postel přijali pani, kerou začlo škrábat v krku, bála se, že jí pro to nevemou na sál a neustále se zkoumala a řešila co by si mohla proti zákazu, tajně, pocucat. Byla s ní legrace.
Druhej den v poledne už to konečně přišlo, zavázali mi zdravou nohu pevně odshora až dolu, vlezla sem si pod zelenej hábit na vozejk a jelo se. Klepala sem se jak ratlík, čim víc se operační sál blížil. Musim ale říct, že lidi, co se mě tam ujali, byli milí a povídali si se mnou - byl to paradoxně jedinej milej zážitek s personálem tý nemocnice. Okamžitě sem jim hlásila že nechci ten náhubek ani vidět, že se s nim nesmí ke mě vůbec přiblížit. Natáhli mi levou ruku, píchli drogy do žíly a já se začla cejtit podivně a eště víc podivně. Jako kdyby mě chtěli voddělat. Ke konci mi ochabovalo dejchání v krku a pak už naštěstí nebylo nic.
Probouzení z narkózy: á, slečna bude zvracet, hlavu doleva, a je to, tak sme zpátky, vlezte si do postele, chcete pomoct s košilí? A pár chvil spaní a probouzení a měření tlaku. A pak sem brečela. Do toho furt sestra s tim tlakem, a co brečíte? Nevim. Asi z tý úlevy po tom všem. Mě tak škrábe v krku, proč mě tak škrábe v krku? A bylo to z trubky, co mi do krku narvali. Vůbec se mi zdá, že za mýho nevědomí dělali s mym tělem ošklivý věci.
Další den se z pokojů vyploužilo několik ovázanejch nohou, krků a břich - naše přijímací partička už nevypadala ani trochu zdravě. Sdělovali sme si zážitky a čekací doby, poslouchali sme hrůzný zprávy z JIPu, sdělovaný šeptem na chodbě, jó já sem se s tou trubkou v krku probudila...
Po několika týdnech mi začal vykukovat z mý nejdelší jizvy provázek. Bílej, tlustej provázek. Když povylez víc, ustřihla sem ho. Sestra mi po telefonu řekla, že to je asi vnitřní steh. Paráda, něco ze mě leze. Nakonec sem se odvážila a na ambulanci zašla. Budete to řezat? Že mě za to nebudete tahat, pane doktore, prosimvás! A co bych s tim jinýho dělal? Vzal pinzetu a bylo to venku. Asi za to zatáh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 helča helča | Web | 19. února 2008 v 9:02 | Reagovat

Tak po přečtení tohohle článku mi pěkně přeběhl mráz po zádech... Operaci jsem naštěstí ještě žádnou podstoupit nemusela a je fakt, že třeba ta narkóza mě děsí. Jednak tím, jak nemám zkušenost, že by mě něco dostalo do nevědomí a necítění (cizíma zkušenostma tu raděj nebudu strašit), druhak, že člověk neví, co se s ním nějakou dobou děje a že se dějou věci...

2 Jana Jana | Web | 20. února 2008 v 3:04 | Reagovat

No, ja byla na operaci nedavno, jen na malicky, s lokalnim umrtvenim, ale uz sama atmosfera nemocnice me teda desila. A co mi teda prislo dost sileny, byl zpusob, s jakym tam pacose vozili jak zbozi. Klidne posadili polonahyho naprosto znicenyho pana po operaci k lidem co cekali na ambulantni prohlidku, prislo mi to dost nedustojny.

3 fijalka fijalka | 20. února 2008 v 11:55 | Reagovat

Jo, pristup personalu je nekde porad dost tragickej. V popisu sem vynechala dva intimni momenty, kery me trochu psychicky "vzaly". Skoda, ze clovek je v tu chvili zaskocenej nebo zpitomelej tim prostredim ("tak to prece v nemocnici chodí"), ze se hned neozve.

4 Dasa Dasa | 26. února 2008 v 14:11 | Reagovat

No tak koukam, ze mas podobny zazitky jako ja.. nemocnice prozivam uplne stejne.

5 Luu Luu | 6. března 2008 v 18:56 | Reagovat

ahoj, uz pred nejakou dobou mi doslo, ze v nemocnici MUSIM byt "drza a doterna", nenechat si takove chovani libit a stat si za svym, protoze tam nejsem kvuli nikomu jinymu nez kvuli sobe. a oni tam jsou taky pro mne. takze v zajmu toho, aby si se mnou nedelali, co chteji, jsem ochotna vyhrozovat, kricet, praskat vecma a sproste nadavat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama