Milióntýprvní

8. listopadu 2007 v 10:59 |  zablokováno
Tak tohle všechno se stalo od mých pětadvaceti do třiceti. Prošla sem třema bytama, pěti prácema a měla asi milión rande. Někdy i dvě hned za sebou, pro úsporu času. Ne, nevyprovázej mě, mám eště s někym spicha. Schody před kostelem na Míráku se staly důvěrně známym místem v každý roční době.

Viděla sem různorodý chlapce, přetrpěla pár růží (uf), způsobila jednu výpověď v práci, psala si s jednim mediálně známym cvokem, příliš dlouho duševně souzněla po mailu a sms, abych se pak v přímym přenosu otupila celou flaškou vína (chodila sem se smát na záchod), málem si vybírala motorku a dělala na ní řidičák, dostala sem obrovskou rozchodovou kytici, ze který byly paf holky v práci, nikoliv já (tak velký už se asi nikdy nedočkám, leda tak na rakev), a seznámila se s jednim chlapíkem, ze kerýho se vyklubal člověk z práce, co seděl tou dobou na druhym konci chodby. Veselý na tom bylo, že sme se potkávali a zdravili skoro každej den, i když často to bylo před oknem, takže já blbec, oslněnej sluncem, sem ho podle fotky na webu nepoznala.
Užila sem si rok a půl podnikání s ženatym chlapem - furt spolu, obchody se dařily, hlídala sem jeho malý děti, tahala jim klece s andulkama k vánocům, dělala nákupy pro manželku, vybrali sme rodince krásnej barák na venkově, psa, brousili parkety a dřevěný podlahy v mym bytě, v baráku na venkově, ve třetím ukrejvacím bytě. Na konci června, s právě koupenejma kytkama pro učitelky dětí, sem zvesela vyšla z květinářství, von s jedním z mobilů u ucha, a vona s dětma ve vleku proti nám. Parádní situace. Po jakýmsi vyžehlení doma to šlo eště půl roku, než mi ruply nervy a od podzimu přes vánoce a novej rok už sme byli na nervy všichni, na silvestra sme se málem ve třech (plánovaně) sešli na bojovou poradu, jó to sem se skoro těšila. Po novym roce přišel pracák a pár mých dalších zaměstnání.
Z rozchodový letargie mě na pár měsíců vytrhnul asexuální sportovec s dítětem na prvnim místě. A čas běžel a bylo mi třicet a po třech týdnech sem skoncovala s jednim hodnym pilotem. Lítání sem oželela.
Když sem pak mě zblízka známýho plastickýho chirurga viděla v jednom nejmenovanym dokumentu v televizi a v kině, musela sem uznat, že už sem měla rande fakt se všema.
... dramatická pauza ...
A pak tam seděl ON. Né moc zahulená, útulná kavárna, horkej hruškovej džus, zelený jabko na stole, dárek pro mě. Ladilo k mejm kalhotám. A já mu vyprávěla o neuvěřitelně velký tlustý housence v plechovce (do rána z ní uprchla).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lomikar Lomikar | 9. listopadu 2007 v 14:24 | Reagovat

Já to chci vidět zfilmované!

2 helča helča | Web | 12. listopadu 2007 v 15:29 | Reagovat

Jo, to by mohl být výborný film. Kam se hrabou všichni Vievegové :-D. Zvlášť ten konec s jablíčkem, které aldí ka kalhotám... úplně to vidím. já bych mohla dodat volné pokračování s názvem "Mezi krabicemi". Neustále stěhování, ať už mě nebo "jen" různých krámů, mě taky poslední roky provází víc, než bych si přála. Aspoň že práce - ťuk, ťuk - zůstává. A ten, o němž doufám, že milióntýmprvým jest, taky.;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama